Únor 2010

Noční let přes parapet

4. února 2010 v 21:50 | Threes |  Žiju aneb poema
Zrovna včera sem k vám musela mít srdceryvnej proslov, co. A zrovna dneska se mi chce psát.
Znáte takový ty okamžiky, když vyloženě víte, že vám něco proklouzlo mezi prstama?
Jako třeba dneska, když jsem šla domu a uviděla jsem asi tak patnáct metrů od sebe dva kluky nervózně přešlapující, v rytmu zimy zpomaleně tančící a dřív než se ke mě donesl pohled na ty dva, ucítila jsem nepředstavitelně vtíravej odér trávy. To sou takový ty definující momenty, kdy zavzpomínáte a máte chuť to otočit a popovídat s klukama, kteří jsou očividně víc než dobře nalazení.
No, ale zpátky k definujícímu a promarněnýmu momentu číslo jedna. To bylo takhle, když jsem šla z fitka, napadla mě nevídaná věc, zajít do antikvariátu. Byla sem the bigest fool ze všech fools a bláhově sem si myslela, že tam najdu nějaký starý vydání Malýho prince, vyvedli mě z omylu, jak jinak. Malý princ je k sehnání jen v novým vydání, a lesklý nový desky mě vyloženě odrazujou.
Nakonec jsem si vymyslela Noční let od Exupéryho, jelikož pokaždý, když si chci koupit nějakou knížku, zapomenu, co sem to chtěla číst. Zákonitě jsem si teda na Hraběho vzpomněla až.... teď :D
Potom jsem udělala dobrej skutek a přendala sem do CD s obalem Vol.3 dala to, který se jmenovalo Vol.3, a ještě větší dobrej skutek byl, že jsem si ho potom koupila. Přichází definující moment. Při placení vešel nějakej známej té paní v antikvariátu, čemuž jsem nevěnovala žádnou pozornost(nejenom proto, že v mým zimním baretu se jenom ztěží hejbe hlavou do stran, aniž by mi spadl nebo mi vylezly uši:D). No stoupl si vedle mě a něco jí podával, hodila sem periferním očkem - a sakra, toho znám, s tim sem někdy pila! Paní se ptala "postaral ses o něj?", kluk laxně odpověděl-"jo, brzo půjde na pekáč,". V duchu sem si řekla, že to taky občas o psech říkame, akorát že půjdou na guláš, protože na pekáč by se nevešli. -"No vidíte to, on by mi klidně upekl králíčka, to je kluk co," povídá mi pani a vilně se směje. A přišla chvíle, kdy jsem měla pronést něco vtipnýho, otočit se k tomu známo-neznámýmu klukovi a začít se potutelně hloupě smát, jak se od blondýnek, který balej' kluka čeká. Já ale mírně natočila hlavu, jak mi moje, jak Vojta říká, francouzská čepice dovolila a jen sem se usmála.
Sakra a takovej pěknej byl!
Jsou momenty, který nevrátíte. Mohla sem si vzít syna paní, která pracuje v antikvariátu, a mít spoustu knížek a snad jednou i Malýho prince ve starých nelesklých deskách. Och bože. Proč?
Zítra tam zajdu, vzpomenu si na Vaška Hraběho a při placení řeknu "tak co králík, žije?".
A ta pani se na mě podívá jako na debila :D

What can I tell you? Holy shit, only true!

3. února 2010 v 21:45 | Threes |  Žiju aneb poema
Myslím, že by ode mě nebylo fér, považovat vás za blbce. A věřte mi, že vás za ně nemám, ale potřebuju tady "nahlas" ventilovat jednu pravdu, která je asi všem jasná, nebo aspoň těm čtenářům, kteří mi zůstali věrní, možná i nově příchozím.