Únor 2009

11. přikázání - nepošavlíš tante svou

25. února 2009 v 20:22 | Kvítí |  Žiju aneb poema

Nějak jsem se zapomněla zmínit o víkendu, kterej byld ocela nabitej.
V sobotu jsem jela s Jaruškou do Suchdola na cvičební maratón. No. Celou dobu jsem si říkala, že při kickbox aerobicku nebo ve fitku se zadýchám víc, a taky jo, ale ta bolest druhej den! Nesnáším [skvóty]! Když jsme začali cvičit, nedokázala jsem se dobrou čtvrt hodinu soustředit na to, co ten náš cvičitel dělá za pohyby, protože to, co říkal to absolutně přebilo. Nikdy jsem nezažila, že by někdo z chůze přešeld o skoku a pak do tancování ( to prosím pěkně ještě před cvičením ). Při cvičení nás všechny nutil křičet "Jóóóó!", docela mě děsilo, že to všichni ze začátku dělali. Ale ke konci jsem to už taky musela řvát, protože mě to jeho nabuzování už s*alo a pochopila jsem, že se to dá brát jako určitej způsob vybíjení agrese ×D jeho občasný dívčí vzkřeky a zpívání, to už mi pak přišlo normální. Potom posilování a nakonec dancejoga. To byl maras ta dance joga, doteď váhám, jestli mě ty nohy bolely z posilování nebo z ní.

Take me as I am

18. února 2009 v 21:00 | Kvítí |  Žiju aneb poema
Právě jsem dopsala esej ( nevim, nevim, jestli jsem dodržela žánr ), ale je mi to jedno. Díky tomu jsem přišla na to, že psaní patří mezi ty věci, který se nevyplácí odkládat na zítřek. Teda u mě ne. Protože zítra se mi buď nebude chtít, nebudu mít náladu a hlavně ztratím nápad, co me hnal ke psaní ( to buď je v tý větě úplně zbytečný a je tam převážně špatně ).
Ve škole je to teď docela psycho. Jen do dneška jsme měli tři hodiny chemie ( vč. praktik ) a dvě fyziky a zítra další suplovaná fyzika a v pátek fyzika, kterou máme normálně pevně danou v rozvrhu. Takže mám pocit, že s profesorkou, která učí fyziku, chemii i ty praktika, brzo budeme rodina.
Jinak Trixie začala poprvý hárat. Je z ní žena. No spíš je to pěkná kobyla a nechtěla bych vidět obsah jejího žaludku. Ta už toho snědla. Bude tam aspoň tisíc zoubků z pěti hřebenů, tužky, propisky, minule snědla videokazetu a nejnovější objev - spořádala kabel na foťák a to tím způsobem, že taková ta flashková část se nenašla, jak se máš žaludku Trixiin? Ale nejsprostější věc je ta, že jsem dneska přišla k snídani a ona mi jí snědla! Musela si vylézt na stůl a prostě to sežrat, je to zákeřnej pes ( je po mě ).
Mám chuť otevírat pusu do slov písničky Edith Piaf, ale asi by se mi po čase přestalo líbit, že mám hlas v tak divný tónině ( tónině? )
Těšim se na víkend a na to, že se pak vyspim a taky se těšim na všechno, co teď bude (= jaroo........ teda až po těch -20°C )..
Mějte se jarně a ať vám neni zima na nohy a ruce jako mě.
MImochodem, vždycky jsem si říkala, že nebudu z těch blogerek, co píšou jen pár článků za měsíc. A teď koukám, že měsíční čísla nejdou přes deset. ( No co, jako malá jsem chtěla bejt vizážistka )..
Jo, a taky mi došlo, jak stárnu. Když jsem byla menší, mje sestra ( nutno dodat, že ji to bavilo asi tak do 17ti let ) každou zimu na zahradě stavěla iglú ( ú? jó, že jo ), a druhé nutno dodat, že když moje sestra něco tvoří, je to promakaný. Polejvala ho zeshora vodou, aby se pak mohla klouzat. A jednou si tam dala svíčku a chtěla tam spát, to opominu. Jde o to, že včera jsem na zahraě venčila psy a sousedovic holky tam stavěly iglú. Starší do toho byla zapálená, horentně nahazovala sníh a ta mladší se tiše ptala, jestli už půjdou domů.. Úplně jsem si vzpomněla na mě a Lucku.. Ona nahazuje, já se ptám ( nikdy jsem to stavění iglú neměla ráda, protože mi byla zima a byla jsem otrávená z toho, jak jí baví něco budovat, ale je docela melancholický, že už si spolu nezastavíme ) ×D

Argggg

15. února 2009 v 21:55 | Kvítí |  Žiju aneb poema
Byla jsem nucená stáhnout profil autora, tak tu jsou holý rubriky.. Brzo to změním.. :) Ale vůbec se mi to tady teď nelíbí jako ×D

This is the end. For you, my friend

14. února 2009 v 11:24 | Kvítí |  Žiju aneb poema
So so what?
I'm still a rock star
I got my rock moves
And i don't need you
And guess what
I'm having more fun
And now that we're done
I'm gonna show you tonight
I'm alright, I'm just fine
And you're a tool
So so what?
I am a rockstar
I got my rock moves
And i don't want you tonight

You weren't fair
You never were
You weren't all
But thats not fair
I gave you life
I gave my all
You weren't two
You let me fall

Chce to změnu

6. února 2009 v 13:16 | Kvítí |  Jsem
A proto možná, když mě chytne nápad, udělám o víkendu novej vzhled.
Sice se těžko budu loučit s pozadím, který se mi dost líbí a vím, že mi ho už nikdy nikdo neudělá ( když si teda nějaký vymyslim, ale to, že bych si nějaký vymyslela nemění nic na tom, že mi ho nikdo neudělá [ všímáte si toho tónu, kterej se snaží přimět domnělý tvořitele těhlech věcí, aby si dobrovolně přihlásili ×D ])
Ale když už nic, tak si udělám jednobarevný nó..

That's why I do believe

1. února 2009 v 20:04 | Kvítí |  Žiju aneb poema
Nikdy jsem nevěřila v osoby, který máte vedle sebe a víte, že jim můžete říct všechno, pohádat se s nima, mít je opravdově upřímně rádi a být sobě navzájem oporou . Nemluvim o partnerským, ale o přátelským vztahu. Nevim proč jsem v to nikdy nevěřila, asi protože jsem nikdy neměla takovou kamarádku nebo kamaráda nebo alespoň nebyli tací, aby zůstali napořád. Teď se asi většina mých přátel urazí, ale nejsou tou osobou, o které píšu v prvním řádku ( a myslím, že je to vzájemný ). Nemyslím to zle, ale jste takoví jací jste a to nemění nic na tom, že vás mám ráda.
Poslední dobou se mojí největší oporou stala sestra. Paradox, člověk, kterýho jsem mlátila, běžně vzduchem lítaly "píči" a "kurvy". Ale uvědomila jsem si, že ona mě zná nejlíp ze všech a ona mě nejvíc ze všech mých přátel má ráda. Ani nevim, jestli mě některý můj kamarád má doopravdy rád. Pořádně se neznáme ani s jedním. Ani s Lenkou, promiň, ale myslím, že to obě o sobě víme.
Když jsem fakt už nic nezvládala, automaticky jsem vytočila Lucky číslo a ona byla ta, kdo mi pomohl. Zavedla mě do tak milý a hlavně upřímný společnosti. Kterou jsem dlouho nezažila, spíš nikdy. Poznala jsem jaký má moje ségra štěstí, že má takovýhle kamarády a pochopila, proč je tak často poslední dobou pryč.
Díky, že jsem si aspoň na chvíli připadala bezstarostná a šťastná, jednou za celej ten tejden.
Asi to tu celý vyznělo jako sebelitování, ale lidi co mě znají, ti ví, že nikdy nemluvim o svých pocitech v větších než malých dávkách. Začínám chápat, že to není dobře.